Foto 1
	Foto 2
	Foto 3 - Paráda ...
Aylostera heliosa

Asi každý rod kaktusů, ať už z Mexika, či jižní Ameriky má zástupce, který bývá označován za perlu onoho rodu. V rodu Rebutia (či konkrétně podrodu Aylostera) je to zcela jistě tato miniaturní rostlinka. V době svého objevení a popisu W. Rauschem v r. 1970 působila jako malá senzace. Není se čemu divit. Gracilní, nesmírně zajímavě otrněné tělíčko spolu s velikými zářivě oranžovými květy musí zákonitě upoutat pozornost každého příznivce kaktusů. Po naroubování vcelku bohatě, i když nepřirozeně odnožuje, a tak byla v několika málo letech po objevení namnožena ve velikém počtu a pochopitelně přestala být vzácností. Zajímavé však je, že pokud si prohlédneme současné nabídkové katalogy, pak zde tento druh stále ještě objevíme poskrovnu. Ve svých plodech netvoří totiž tolik semen, jako ostatní její příbuzné. Navíc je tento druh přísně cizosprašný. Pravokořenné rostlinky vykvétají tak dvěma až čtyřmi květy, přičemž také jen spíše poskrovnu odnožují. U roubovanců je tomu opačně, ale vzhledově se s pravokořennými rostlinami nedají srovnávat, protože často bujně rostou a připomínají pak spíše oteklé okurky.
Na našem fotu č.1 jsou desetileté pravokoř. semenáče v 6cm květináčku, takže si lze udělat představu o velikosti rostlinek a jejich květů. Na druhé fotografii jsou 7 let staré pravokoř. semenáče formy s poněkud menšími květy, o které píši níže.
S postupem let byly k tomuto druhu objeveny další blízce příbuzné druhy či formy, lišící se hustotou otrnění a především barvou květů, která je u těchto "mladších" sester vždy v různých odstínech červené, nikoli již zářivě oranžové. Z nejbližších jsou to Ay. heliosa varieta cajasensis a var. condorensis. Obě pojmenované podle místa (horských průsmyků), kde byly nalezeny. Obě variety mají jinak utvářené, řidší otrnění, červené květy na kratší trubce a bohatěji odnožují až do tvorby malých trsů. Z příbuzných, kterým se dostalo té cti, že byly popsány jako nové druhy můžeme zmínit Aylostera albopectinata nebo Ay. schatzliana. Posledně zmíněná rostlina je však stále řazena mezi vzácnosti a nesmírně těžko k vidění. O něco lépe je na tom velmi zajímavá a pohledná Ay. albopectinata, tvořící drobná bíle otrněná tělíčka a kvetoucí velkými rudými květy. U této rostliny je však problematická kvalita materiálu, který se u nás šíří. Většinou z výsevů totiž vzcházejí velice variabilní jedinci, svědčící o hybridním původu a jen málo podobné tomu, jak by měly rostlinky podle popisu vypadat.
Pro celou skupinu rostlin kolem Aylostera heliosa je charakteristické poněkud obtížnější pěstování a náchylnost na ztrátu masitých až řepovitých kořenů. Osvědčila se mi směs tufu s hrubým pískem a malým množstvím dobře rozleželé spíše jílovité, ale drobtovité zeminy. Není příliš výživná, ale vzdušná a nedrží dlouho vodu. Zálivku potřebují především v jarních měsících, přes letní vedra nedoporučuji vůbec zalévat. Rostliny se sice poněkud zatáhnou, ale po zálivce koncem srpna a v září ještě vše doženou. Spolehlivě je vyhubíte, pokud je v hezky parných dnech na začátku srpna dobře prolijete a uzavřete ve skleníku. Zazimování potřebují pokud možno chladnější a naprosto suché, jinak se snadno probouzí a deformují se a nekvetou. U mě jsou "na suchu" od půli září do půli května a od "Mikuláše" do konce března při teplotě kolem +5 st. A evidentně jim to vyhovuje.
Semínka všech třech zmíněných forem se dají dnes při troše (no spíše větší troše) snahy získat, čerstvá klíčí velmi dobře a po čtyřech letech kvetou. Takže neváhejte a tyto pěkné miniatury si určitě do své sbírky pořiďte.
Při opakovaných výsevech z různých zdrojů jsem se setkal s tím, že se objevují 2 formy Ay. heliosa. Jedna dá se říci vůbec, nebo jen málo odnožuje a má obzvláště veliké květy (viz rostlinky na fotografii 1), a pak druhá, nejvíce rozšířená forma, která má areoly s výraznější tmavě hnědou plstí, více odnožují a především květy jsou menší a poněkud užší (určitě menší, než je uvedeno v popisu, tj. 4 cm v průměru). Otrnění je u obou forem identické. Nějaké bližší vysvětlení pro existenci více forem této jinak velice uniformní rostliny se jen těžko hledá. O hybridizaci a poté vyselektování se nejspíše asi nedá uvažovat, právě tak jako o tom, že by se do sbírek dostaly nějaké nové sběry tohoto druhu.
V poslední době se v nabídkách objevují i semena označená původním sběratelským číslem WR 314, ale nemám s nimi dosud zkušenosti a nevím, jaké rostliny (či spíše jak odlišné) z nich vyrostou. Otázkou je, zda to není jediný sběr, který se kdy dostal do sbírek. Tyto rostliny taktéž nalezl Karel Kníže, který pravděpodobně nalezl i několik forem, např. KK 844 (heliosa), KK 849 ('densipectinata' n.n.) a s velikou pravděpodobností jsou všechny u nás rozšířené rostliny potomky z těchto původních rostlin. Podle dnes již dostupnějších informací a fotografií, by rostlinky s menšími květy mohly odpovídat sběru KK 844 a to i tmavěji zbarvenými areolami. Forma KK 849, nebo spíše rostliny šířené pod tímto číslem, už jsou od původních helios dosti vzdálené a nápadně odlišné. I když je to forma velice pohledná a je škoda, že není častěji k vidění.

  Zpět